"V mnohých případech je takzvaná oficiální spisovatelská obec dokonce živým příkladem úpadku a zpátečnictví," priznáva spisovateľ a básnik Agda Bavi Pain v rozhovore pre český magazín H7O. Viac tu

original | | | | | | | | |

ROZHOVOR | INTERVIEW

Agda Bavi Pain:
„Do Ukrajiny jsem se musel zamilovat“

H7O, Větrné mlýny, Česko, 22. júl 2015

Vedle ukrajinské aktivistky a spisovatelky Larysy Denysenko včera na Měsíci autorského čtení vystoupil také slovenský básník, prozaik a dramatik s tureckými kořeny Agda Bavi Pain. Četl povídku „Dieťa času“ ze své poslední knihy More. Love. Čajky.

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika?
Vkusu publika jsem se nikdy nepodřizoval, není to prostě v mé povaze. Navíc nejsem ani dobrý herec a recitátor, všeobecně se nerad předvádím a autorská čtení mám nejradši jako divák. Ale věřím, že návštěvníci si z mých vystoupení přece jen něco i odnesou, některé dokonce pobavím, inspiruji nebo donutím aspoň na chvíli přemýšlet. Samozřejmě, dokážu v určité míře odhadnout reakce publika, navzdory tomu mě však stále dokáže překvapit, když se nečekaně pozastaví nad něčím, co se výjimečně zdá zábavné i mně. Víckrát jsem se po svých čteních doslechl, že mám prý něco s hlasem, možná se dobře poslouchá, ale největší kvalitou je zřejmě to, že se posluchači nemusejí mořit s psaným textem a pohodlně si jej vychutnají v pasivním stavu.

Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích?
Je podezřelé, že v dnešní době vůbec někdo vstane od internetu či televize a vydá se ven kvůli něčemu jinému než nákupu nebo konzumaci alkoholu. Nejspíš mu něco chybí. Ale lidem v moderním světě toho chybí čím dál tím víc, od základního lidského kontaktu až po občanská práva a svobody. Jestli to půjde takto dál, tak se snad jednou budou čtení odehrávat na velkých stadionech, podobně jako gigantické rockové koncerty a fotbalové zápasy.

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit?
Krizí je možná ta skutečnost, že spisovatel už jednoduše nemá funkci hlasu národa, kterou dnes zastávají spíš politici a celebrity a ti radši neříkají nic, aby si neuškodili. Naopak, v mnohých případech je takzvaná oficiální spisovatelská obec dokonce živým příkladem úpadku a zpátečnictví, jako třeba na Slovensku, kde organizace sdružující literáty dokázaly úplně zničit a rozprodat i to málo, co sloužilo spisovatelům ke cti i užitku. Osobně to ale jako krizi nevnímám. Je to výzva. Literatura a spisovatelé musejí neustále hledat svůj smysl i význam a tak je to zřejmě nejlepší.

Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury?
Role literatury je do jisté míry stále velká, jelikož souvisí s mnohými odvětvími a ovlivňuje další masová média, televizi, film nebo internet. Literatura nám stále dává hrdiny, velké příběhy i myšlenky. Stojí však kdesi na úplném začátku mediálního řetězce, na pohled téměř neviditelná a přehlížená. Navzdory tomu existuje spousta zemí, kde si autorů a spisovatelů stále váží, místy je až přehnaně adorují. Přinejmenším však mají vytvořené minimální podmínky na důstojný a slušný život, ne k živoření a beznaději jako u nás.

Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně?
Psaní a čtení mi naštěstí až do dnešních dní poskytují maximální osobní svobodu i soukromí, ve kterém můžu jásat a křičet radostí či hněvem bez toho, aby o tom věděli sousedi nebo celý svět.

Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu? Znáte Ukrajinu?
Poprvé jsem byl na Ukrajině ještě za socialismu, téměř před pětatřiceti lety, a naposledy loni na mezinárodním literárním festivalu právě ve Lvově. Při své první návštěvě jsem na Ukrajinu a celý bývalý Sovětský svaz pochopitelně pohlížel s despektem a dávkou nevole a musel jsem obdivovat milé, srdečné lidi, kteří dokázali přežít dekády v otřesných podmínkách pod nadvládou bolševika. Naopak při poslední návštěvě jsem se musel do Ukrajiny jednoduše zamilovat. Dnes naše sousedy vnímám v podstatě jako bratry, kteří svým smýšlením a projevem svobodné vůle jednoznačně patří do Evropy — na rozdíl od dehumanizovaného Velkého bratra na východě, s nímž se jednoduše nedá hnout už pěkných pár století. Základní znalosti o ukrajinské literatuře přirozeně mám, nejsou mi neznámá jména klasiků, jako je Ševčenko, nebo současných autorů jako Jurije Andruchovyče, nicméně mé vědomosti jsou velice povrchní a kusé. O to víc jsem zvědavý na spisovatele, s nimiž mám tu čest představit se v rámci Měsíce autorského čtení, a jen doufám, že si budeme dobře rozumět i bez ruštiny.

VIAC TU || + sekcia ROZHOVOR/INTERVIEW